Foto: Zuzana Vernerová/www.laire.cz
Foto: Zuzana Vernerová/www.laire.cz

Zakladatel umělecké skupiny Prague Stuckists Robert Janás se rozmluvil o uměleckém směru stuckismu. Popsal, jak se tento směr vyvíjel v českém prostředí a jaká je jeho současná situace. Na příkladu českých stuckistů lze také vidět, že umění není jen vznešená duševní činnost, ale projevují se na něm typické lidské vlastnosti.

Stuckismus je undegroundový umělecký směr, který na začátku století usiloval o popularizaci moderního klasického umění, především malby. Byl v té době formou protestu proti drtivě převládajícímu konceptuálnímu umění. V České republice je stuckismus spojován hlavně s výtvarnou skupinou Prague Stuckists. Ti byli založeni Robertem Janásem v roce 2004 a od té doby se v této skupině vystřídala řada tváří.

Jak se daří vaší výtvarné skupině Prague Stuckists?

V současné době se zaměřujeme už jenom na větší výstavy. Jednotliví členové si pak pořádají své vlastní menší. Nikdy to nebyla skupina v pravém slova smyslu. Spíš volné sdružení autorů, kteří mají kromě toho i své vlastní kariéry. Původně jsem Prague Stuckists založil jako první pobočku stuckismu v České republice. Chtěl jsem, aby byla složená ze zástupců různých stylů, ateliérů i přístupů k malbě. To se daří dodnes.

Co se změnilo od doby, kdy jste začínali?

Když jsme začínali, bylo opravdu složité udělat výstavu moderního klasického umění. Bralo se to tak, že budoucnost patří umění konceptuálnímu. Ano, vystavovali klasičtí umělci ze starší generace, ale nikdo z mladých malířů, sochařů nebo fotografů. Stuckismus tehdy na takovou situaci reagoval. Za těch více než deset let se to ale úplně změnilo. Pokud dnes mladý malíř za něco stojí, udělá si výstavu mnohem snáz než tehdy. Prague Stuckists jsou tedy ve stavu rozjetého stroje. Za ty roky jsme si už vybudovali nějaké jméno, se kterým pokračujeme v propagaci klasického umění tvůrců z Prahy a Brna.

Proč nenabíráte umělce i z jiných měst?

Vždy jsem se hlavně pohyboval po ose mezi Prahou a Brnem. Proto toho nevím tolik o tvorbě v menších městech. Většina dobrých umělců se ale stejně soustřeďuje v jednom z těchto center. Původně jsem chtěl, aby to byla co nejmasovější organizace. Když už ale bylo ve skupině okolo deseti lidí, bylo obtížné zajistit, aby se ti výtvarníci mezi sebou vůbec snesli. Byl jsem vždy hlavním pojidlem skupiny, díky čemuž jsem mohl direktivním způsobem prosazovat své představy. Problém byl v tom, že neustále vznikaly mezi členy interní konflikty, které jsem musel tlumit. Pomlouvali se navzájem, nebo přímo chtěli, abych někoho vyhodil.

Jak se vyvíjela samotná skupina?

Nejdřív jsem sdružoval hodně začínajících umělců, kteří byli rádi za každou šanci. Pořád máme některé ze zakládajících členů, ale jsou tu i nové tváře. Z počátku jsem k propagaci hodně využíval svého jména mezi výtvarníky. Když mě například oslovil nějaký galerista s přáním na sestavení výstavy, trval jsem na tom, že to bude na bázi Prague Stuckists. V současné době se ale částečně od stuckismu distancuji. Někteří naši bývalí členové mu totiž kazí pověst. A se mnou, jako zakladatelem první stuckistické skupiny, je to pak spojováno. Jde třeba o vymýšlení imaginárních úspěchů v zahraničí a mnoho dalšího.

Když mluvíte o bývalých členech, co vedlo ke vzniku druhé stuckistické skupiny, Central Europe Stuckists?

Situace se v jednu dobu stala neudržitelná. Jeden z výtvarníků se přímo snažil zbavit jiných kolegů. Rozhodující roli v tom hrála představa, že Prague Stuckists budou sloužit jako nástroj osobní propagace. Hodně si v tomto ohledu stěžovali členové na Jaroslava Valečku. Ten si pak začal pod naší značkou pořádat vlastní výstavy, aniž bych o tom věděl. Tak jsem mu řekl, aby si založil vlastní skupinu. Od té doby je důležitým faktorem přijetí do skupiny i povaha.

Vyvinuly se nějak dál vztahy českých stuckistů?

Napětí pořád přetrvává. Když jsme měli minulý rok s Prague Stuckists výstavu na hradě Špilberk, od prvního dne chodily anonymní dopisy. Pisatelé je posílali na magistrát nebo řediteli muzea a požadovali v nich zrušení výstavy. Mně bylo už od pohledu jasné, kdo za tím stál. Pak začaly chodit dokonce i dopisy přímo s podpisy těchto bývalých členů. Umělci někdy mohou působit, že jsou snílci vznášející se v oblacích. Mnozí z nich jsou ale hodně drsní manažeři a neštítí se žádných praktik.

To je opravdu sektor umění takový boj?

Kde jsou peníze, tam je boj. Ilustruje to příhoda, kterou mi vyprávěl básník Josef Straka. Jedna jeho kamarádka mu řekla, že závidí básníkům, jak jsou v pohodě. A důvod? Jednoduše proto, že nikoho nezajímají a netočí se okolo nich žádné peníze. Existují agresivní umělci, kteří se prosazují hodně ostře. Je to dvousečné, protože když se to o nich ví, klesá zájem o spolupráci s nimi. Takový přístup ale není nic nového. Renesanční umělec Tizian se jako mladý hodně inspiroval Giorgionem. Ten ale brzy zemřel. Tizian kvůli tomu dělal všechno proto, aby byly všechny zásluhy přičteny jemu. Dokonce i zfalšoval své datum narození, aby vypadalo, že je starší.

Dá se uměním slušně uživit?

Faktem je, že si většina dnešních výtvarníků přivydělává ještě jinou prací. Z hlediska galerijní návštěvnosti mohou být úspěšní, přesto se ale kromě toho živí ještě něčím jiným. Umělec Lukáš Orlita si z toho jednou udělal na své výstavě legraci. Nepředstavil se jako malíř, ale řekl: „Já dělám do betonu.“ V té době se něčím takovým totiž živil. Málokdo vydrží u umění celý život. Spousta lidí to vzdá už po škole. Další pak později, když si chtějí založit rodinu a potřebují více peněz. Většinou až ke stáří se umělec dočká opravdového uznání.

Lišil se něčím stuckismus v západních zemích a u nás?

Původně jsem chtěl využít známosti s britskými umělci k tomu, aby se zde vybudoval seriózní projekt. V rámci něj by pak tvořili jenom kvalitní výtvarníci. To je obecně paradox stuckismu, protože v Británii se k němu kvalitní umělci nechtějí hlásit. Naopak tady to mělo kouzlo britského hnutí a zajímalo to i dobré umělce. Příjemné to bylo i pro zneuznané britské stuckisty, kteří se najednou ve východní Evropě stávali hvězdami. Bylo to vidět, když se ve výstavní síni Černá labuť v Praze dělala výstava Charlese Thomsona (pozn. zakladatel stuckismu). Zajistila se tomu tehdy obrovská propagace. Po Praze pak dokonce jezdily tramvaje s billboardy této výstavy, což by ale v britském prostředí bylo zcela směšné. S tou akcí jsem tehdy samozřejmě neměl nic společného. Stuckisté nejsou totiž v Británii braní ani tak jako umělci, ale spíše aktivisté demonstrující proti kulturnímu establishmentu.

Stuckismus je primárně malířské hnutí. Vy ale fotíte a píšete básně. Mělo to nějaký vliv na vaše postavení v Prague Stuckists?

Tím, že jsem byl fotograf, tak jsem nekonkuroval malířům. Kdybych byl malíř, tak by naše komunikace mohla být problematičtější. Skupina slouží k propagaci malby a já se kvůli tomu i upozaďoval. Kdysi mě napadlo, že bych založil skupinu přímo pro stuckistické fotografy, ale chtěl jsem pomoct propagovat malbu. Myslím, že mi tato nestrannost hodně pomohla při organizaci skupiny. Pokud jde o mé fotografie, i u nich se snažím uplatňovat malířské vidění. Fotím vždy v noci a snažím se v nich vždy zachytit atmosféru různých městských čtvrtí.

Mgr. Robert Janás, PhD. (*1973) vystudoval na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity dějiny umění. Ty pak vyučoval na své Alma Mater i Univerzitě Karlově. Přes dvanáct let pracoval pro diplomacii České republiky, mimo jiné i v Londýně. V roce 2004 založil výtvarnou skupinu Prague Stuckists, které se věnuje dodnes. Je autorem básnických sbírek Modrá mlha, Smaragdové lampy nebo Černé onyxy noci. Minulý rok mu vyšla i sbírka povídek Mondscheingasse – Ulice měsíčního svitu.